Už dost, Hospodine, vezmi si můj život! (1Kr 19,4)

 

Pojal jsem nenávist k životu,

zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje.

To vše je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 2,17)

 

Kde naberu sílu, abych to přečkal?

Kdy to skončí, abych to vydržel? (Jb 6,11)

 

Ano, tys mě vyvedl z matčina lůna

a dávals mi bezpečně spočinout na jejích ňadrech.

Na tebe jsem byl odkázán od narození. (Ž 22,10-11)

 

Běda mi pro mou těžkou ránu,

jsem proboden, raněn. (Jer 10,19)

 

Roztékám se jako voda,

všechny kosti se mi rozpojily,

mé srdce je jako vosk,

roztavuje se mi v útrobách. (Ž 22,15)

 

Proč jsi na mě zanevřel a svou tvář přede mnou skrýváš?

Já jsem jen chudák, od dětství zasvěcen smrti,

vyčerpán snážel jsem tvé hrůzy. (Ž 88,15-18)

 

Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí,

přání mého srdce ztroskotala. (Jb 17,11)

 

Marnost, všechno je marnost. (Kaz 1,2)

 

Všichni lidé z důvěrného kruhu si mě hnusí,

ti, které jsem miloval, se ke mně obracejí zády. (Jb 19,18)

 

Noc vydávají za den,

mluví o světle, kde temnota je blízko. (Jb 17,12)

 

Jak dlouho mě ještě budete trápit a mučit svými řečmi?

Uznejte přece, že mi Bůh křivdí.

Mou cestu zahradil zdí, že nemohu projít,

mé stezky obestřel temnem.

Ze všech stran mě boří, abych zašel,

vyvrátil mou naději jako strom.

Rozpálil se na mě hněvem, považuje mě za svého protivníka. (Jb 19,2.6.8.10.11)

 

Proč jsem nezemřel hned v lůně,

nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života mateřského?

Proč jsem byl brán na kolena

a nač kojen z prsů? (Jb 3,11-12)

 

Kéž přijde, oč žádám,

a kéž Bůh dá, v co naději skládám,

aby mě Bůh ráčil rozmáčknout jak mola,

pohnout rukou, odlomit mě z kmene. (Jb 6,8-9)

 

Hrdlo mám vyschlé jako střepina

a jazyk se mi přilepil k patru. (Ž 22,16)

 

Na duchu jsem zlomen,

mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá. (Jb 17,1)

 

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opoustil? (Ž 22,2)




S úctou a modlitbou @psycho-kat a všem, kteří putují temnou pouští.


Použit ekumenický překlad a žalmy v překladu V. Bognera; obojí s drobnými úpravami.