„… [M]y žádnou dobrou zvěst nikam nenesem. My se za svoji víru intelektuálně omlouváme a dáváme té nastupující společnosti nahlédnout, že jsme celkem přínosný a jsme hodný lidi. A to, že jsme tak trochu blázni, no tak podívejte, no tak to jako byste mohli vydržet. 

… Teď mluvím za to, jak se dnes dělá takzvaná evangelizace. Protože my furt vysvětlujem, jak přece jsme v pořádku. My vůbec nic nehlásáme. Ani nás to nenapadne. Slyšel jste radikální mravní kázání za posledních pětadvacet let? Promluvil tady někdo pevně a tvrdě v zásadních otázkách? Nedaj pysk vod pysku. Protože musíme být korektní. 

A naším nepřítelem vůbec není ten islám. Ten islám je naším vážným spojencem. Protože tím velkým nepřítelem je ta nastupující doktrína, která jako první pravidlo svého naprosto netolerantního náboženství uvádí, že žádné náboženství není. Přitom ta společnost, o které mluvíme jako o konzumní společnosti, má svůj životní styl, který má naprosto jednoznačný náboženský pravidla, a chová se zcela neurvale. 

A navíc my nejsme v pozici nositelů něčeho naprosto nového. My bohužel stojíme v době – v uvozovkách, v těžkých uvozovkách – „pokřesťanské“ a jsme nařčeni z toho, že hájíme věci minulé, a my nejsme s to prokázat, že hájíme věci trvalé, nadčasové, věčné, a nedovedeme předvíst to, co bylo zápasem nikoliv doby evangelizační, ale doby prvých křesťanů. My nemáme odvahu, kterou měli první křesťané, kteří se vzepřeli tomu, co byl etablovaný způsob života...“ 

[1:23:13 – čas je v linku nastaven]
https://youtu.be/ft_KqM8N6wg?t=4994