>> Během následující bitvy o hodnotu svíčkové omáčky se nicméně mé spolustolovnici vrátil do tváře úsměv, a zatímco jsme na barových sedačkách v rohu pojídali placku zvanou mankiche s variací doplňkových hmot, hovor se přepnul do vespolného sarkastična, jako bychom byli zase v prváku, plní nápadů a nezatíženi žitím.

     Přišla s tím, že by bylo vhodné – přinejmenším v západní Evropě – nahradit neděli Božího milosrdenství nedělí Boží shovívavosti.

     Pak už následovala smršť neuctivých nápadů.

     "Kostely této shovívavosti zasvěcené by měly ve štítu trojúhelník s přimhouřeným okem," řekl jsem.

     "A v rohu by stála socha usměvavého spasitele bez ran na rukou, ale zato s povzbudivě vztyčeným placem," přisadila si.

     Noříce pitu do hummusu jsme pak společně spřádali zeitgeistu přiměřený překlad Písma, který by konečně nevzbuzoval ve čtenářích přehnaný pocit viny. Vyprávěli jsme si podobenství o tolerantním otci, který běžel k marnotratnému synu právě se válícímu s prasaty, sklonil se k němu i ke kýblu s pomyjemi, z nějž ztracenec chlemtal, a se slzami v očích podal mladíkovi další kapesné. Ten se zaradoval, na dárce hned zapomněl a spěchal zas za děvkami a chlastem.

     Věděl jsem, že Anežku strhávám zpět k jízlivosti, z níž nejspíš dávno vybředla, ale odolat nešlo. Smála se spolu se mnou a zdálo se, že na okamžik zapomněla na své stíny.<<
 

Štěpán Smolen: Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha, Hesperion 2018, str. 191-192 

 

 

(Obrázky vyinternetoval a seskládal jv)